Při hře je klíčové, kolik karet necháte ležet odkrytých. U nejmenších dětí je vhodné začít s polovinou karet viditelnou a postupně je zakrývat. U předškoláků už může být všech šest až osm dvojic skrytých. Pokud dítě stále sahá po stejné kartě a nechápe, že si má pamatovat polohu, pomozte mu nahlas popisovat: „Tady byl medvěd, támhle ryba.” Slovní popis se v paměti ukotví lépe než tichý pohled.
Častá chyba je příliš mnoho hráčů v jednom družstvu. Na malém prostoru se děti srazí, šlápnou si na prsty a hra se rozpadne. Ideální je tři až pět členů na tým. Druhá chyba je značení. Křída na koberci nejde dolů, kužely se posouvají. Použijte barevné papíry přilepené páskou nebo obruče, které drží na místě.
Kdy přestává být schovávání zábava a začíná být problém Typická chyba rodičů je, že hru vzdají po třetím kole. Dítě ale potřebuje opakování, aby si upevnilo vzorec „zmizím – jsem nalezen – jsem v bezpečí”. Lepší je omezit počet kol předem a oznámit to: „Dáme ještě dvě a pak jdeme jíst.” Dítě se tak učí přijímat konec, aniž by mělo pocit, že mu něco utíká. Vyhněte se ale tomu, abyste hru používali jako odměnu za jídlo nebo jako způsob, jak dítě zabavit, když potřebujete něco dodělat. Vzniká z toho návyk, že se schovávání hraje vždy, když je dospělý unavený.
Piškvorky nebo lodě jsou klasika, ale brzy omrzí. Zkuste „slovní fotbal” na papíře: první hráč napíše slovo, druhý musí navázat posledním písmenem. Kdo se zasekne, prohrává. Další možností je kreslená šaráda: jeden nakreslí větu nebo přísloví, druhý hádá. Pozor na příliš složité obrázky — pokud kresba potřebuje vysvětlení, hra ztrácí tempo. U dvou hráčů se osvědčilo střídat role po každém kole, aby se nikdo necítil jako poražený. U jednoho hráče funguje „deník nápadů” — každý den napište tři věty o tom, co vás napadlo, bez cenzury.
Pro dospělého je užitečné vědět, že schovávání má smysl i v době, kdy dítě už mluví a chodí do školky. Pomáhá mu zpracovat odloučení, procvičuje trpělivost a učí ho čekat, až na něj přijde řada. Když ho dítě vyžaduje pořád dokola, neznamená to, že je rozmazlené. Znamená to, že potřebuje mít pod kontrolou malý kousek světa, který se mu jinak pořád mění pod rukama. Stačí mu k tomu vy, pár dveří a jasná pravidla, kdy hra začíná a kdy končí.
Začněte tím, že si terén projdete ještě před hrou – nebo si alespoň prostudujte mapu tak, abyste věděli, kde jsou strmé svahy, vodní toky, bažiny, lomy a husté porosty. U her, kde se běhá po značených cestách, si ověřte, že značení není zarostlé a že se dá projít i za šera. Typická chyba je spoléhat na to, že „to znám z dětství”. Lesy se mění, cesty zarůstají a to, co platilo před pěti lety, dnes může být slepá ulička.
Venku je hezky, děti si hrají a najednou je čas jít domů. Místo balení se ozve pláč, vztek nebo útěk na opačnou stranu hřiště. Nejde o to, kdo vyhraje. Jde o to, jak zvládnout přechod z hry do reality tak, aby se situace nezvrhla v každodenní boj. Rozhoduje příprava ještě předtím, než vůbec vyjdete z domu, a způsob, jakým ukončení oznámíte.
Některé děti začnou schovávání využívat k tomu, aby se vyhnuly něčemu nepříjemnému – oblékání, odchodu ze hřiště, večernímu čištění zubů. V tu chvíli je lepší hru přerušit a pojmenovat, co se děje: „Vidím, že se schováváš, protože se ti nechce domů. Půjdeme spolu.” Nejde o to dítěti nic zakazovat, ale nedovolit, aby se schovávání stalo nástrojem vyhýbání. Jinak se z oblíbené hry stane každodenní boj.
Když se dítě schová za dveře a vy ho „nenajdete”, nestačí jen chvíli mlčet a pak zatleskat. Funguje, když skutečně hledáte nahlas a komentujete, kam se díváte: „Pod postelí nikdo není, za závěsem taky ne.” Dítě potřebuje slyšet váš hlas, aby udrželo jistotu, že jste pořád tam. Pokud zmizíte úplně bez zvuku, může se rozplakat – ne z radosti, ale z nejistoty. První kola proto hrajte tak, aby vás dítě slyšelo celou dobu.
Hra na schovávanou patří k nejstarším dětským hrám vůbec. Děti ji začínají objevovat kolem jednoho roku a vydrží je fascinovat i v pěti nebo šesti letech. Není to náhoda ani známka toho, že by dítě nemělo dost jiných podnětů. Za opakovaným schováváním stojí vývojová potřeba, kterou dospělý snadno přehlédne, protože z jeho pohledu jde o pořád stejnou nudnou činnost. Ve skutečnosti si dítě při každém kole ověřuje něco jiného – nejdřív že svět existuje i bez něj, později že dokáže ovládat pravidla.
Pozor také na to, kde se hraje. Děti milují skříně, sušičky, mrazničky a kufry aut. Právě tam dochází k nejčastějším nehodám, protože dítěti stačí pár vteřin a nedokáže si samo otevřít. Pokud už se hraje uvnitř, projděte prostor předem a zamkněte nebo zablokujte vše, co se dá zavřít a zevnitř neotevřít. Venku zase platí, že dítě do tří let nemá být schované tak, abyste ho neviděli. Ztratit ho na pár minut na hřišti je jiná kategorie než doma v obýváku.
When you loved this informative article and you would like to receive details with regards to rady pro rekonstrukci i implore you to visit the site.
