Teplota je druhý klíčový faktor. Koš s houbami nikdy nenechávejte v zavazadlovém prostoru auta na slunci, ani na sedadle, kam svítí přímo. Během přepravy zastavte na stinném místě a nádobu na chvíli otevřete, aby vlhký vzduch unikl. Pokud jdete pěšky, noste koš v ruce, ne na zádech, kde se zahřívá od těla. V horkém dni se vyplatí vložit do koše menší chladicí vložku zabalenou do látky, aby se houby nepřehřívaly.
V kuchyni jsou hřiby smrkové univerzální. Nejlépe vyniknou v jednoduchých úpravách: na másle s kmínem a cibulkou, v kulajdě, v omáčce nebo jako základ houbového vývaru. Silné plátky můžete obalit v trojobalu a usmažit, ale pozor – čerstvé houby se při smažení rychle nasáknou tukem, proto je nejprve krátce poduste a nechte odpařit vodu. Další častá chyba je přílišné kořenění: hřib smrkový má výraznou chuť a přemíra koření ji přebije. Stačí sůl, pepř, kmín a trocha česneku.
Praktické rady pro pohyb v chráněném území: choďte pouze po značených cestách, nesešlapujte okraje rašelinišť a skal, nenechávejte odpadky ani zbytky vyčištěných hub na místě. Sbírejte jen tolik, kolik skutečně spotřebujete, a plodnice, které neznáte, nechte být. Pokud narazíte na tabuli se zákazem vstupu, respektujte ji i v případě, že cesta dál pokračuje. Ohleduplné chování ocení nejen příroda, ale i ti, kdo přijdou po vás.
Sbírejte jen mladé a pevné plodnice, staré a rozmočené nechte v lese. Nikdy nevytrhávejte celou plodnici i s podhoubím; odřezávejte ji nožem u země nebo opatrně vykrutte. Domů ji přenášejte v košíku, ne v igelitové tašce, kde se zapaří a začne plesnivět. Doma ji očistěte štětcem a vlhkým hadříkem, namáčení ve vodě ji zbaví chuti. Zpracujte ji do dvou dnů.
Nejčastější chyba je spoléhat se na barvu klobouku. Ten je sametově hnědý až šedohnědý, okraj může být světlejší, ale to dělá i řada jedlých hřibů. Další chyba je ochutnávat syrovou dužninu „na jazyk”. I malé množství může u citlivých lidí vyvolat zažívací potíže. Pokud houbu neznáte jistě, neberte ji vůbec. Starší plodnice s tmavými rourkami už nemodrají tak výrazně a snadno se spletou.
Poznáte ji podle tří znaků, které musí platit současně. Klobouk je masitý, na okraji nepravidelně zvlněný, nikdy není slizský ani lesklý. Hymenofor na spodní straně netvoří pravé lupeny, ale tlusté, vidličnatě větvené lišty, které přecházejí do třeně. A třeň je pevný, vláknitý, směrem dolů se zužuje. Když plodnici rozříznete, dužnina je bílá až světle žlutá, nemění barvu a voní po meruňkách, ne po mouce ani po zemi.
Pro jistotu si veďte vlastní poznámky nebo fotografujte plodnice včetně spodní strany klobouku a řezu. Naučte se rozlišovat modrání u kováře od mírného modrání u některých jedlých druhů, například hřibu koloděje, který modrá jen slabě a v horní části třeně. Když si nejste jisti, houbu nechte v lese. Sbírejte jen druhy, které bezpečně znáte, a nikdy nepoužívejte aplikace ani fotky z internetu jako jediný zdroj určení.
Zpracování: hřib kovář se nedoporučuje k jídlu ani po tepelné úpravě, protože obsahuje termostabilní toxiny, které se vařením neničí. Sušení ani zmrazení toxicitu nesnižuje. Pokud ho přesto omylem vezmete, houbu vyhoďte, nádobu důkladně umyjte a při jakýchkoli potížích – nevolnosti, zvracení, průjmu nebo bolestech břicha – okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc. Nepijte mléko ani alkohol, nepomáhá to a může stav zhoršit.
Jak ho bezpečně poznat Rourky na spodní straně klobouku jsou u kováře nejprve žluté, později oranžové až krvavě červené. Třeň je žlutý s výraznou červenou síťkou, která se táhne po celé jeho délce, ne jen v horní části. Dužnina po rozříznutí okamžitě modrá, a to i v mladém plodnicích. Právě modrání je nejspolehlivější znak, protože jedlý hřib borový ani dubový nemodrá tak prudce a jeho rourky zůstávají bílé nebo žlutavé. Typická je i nasládlá, lehce kovová vůně, kterou někteří popisují jako příjemně houbovou, jiní jako mdlou.
Když se řekne „jedlá houba, která není na jazyku cítit”, většina lidí si představí suchou, tuhou nebo mdle chutnající plodnici. Jenže problém nebývá v houbě samotné, ale v tom, jak ji sbíráte, čistíte a upravujete. Chuť a vůně se totiž z velké části tvoří až teplem a tukem, ne v lese. Suchohřib, kozák nebo liška mohou být na jazyku nevýrazné, dokud je neprovedete správnou úpravou. Naopak některé druhy, které na jazyku „něco” mají, mohou být po tepelné úpravě mdlého výsledku stejně jako ty „bez chuti”.
Obecně platí, že sběr hub pro vlastní potřebu není v chráněných územích plošně zakázán, pokud se pohybujete v zóně, kde to návštěvní řád dovoluje. Nesmíte však vstupovat mimo vyznačené cesty, ničit podhoubí ani odstraňovat trouchnivějící dřevo. Typickou chybou je, že lidé vytrhávají plodnice i s velkým kusem zeminy a rozhrabují mech. Správně se houba opatrně vykroutí nebo odřízne u země a vzniklý otvor se zahrne. V přísně chráněných rezervacích je ale i tento způsob zakázán úplně.
If you have any kind of concerns pertaining to where and just how to use zdroj, you can call us at the web site.
