Při zapojování modelů dbejte na stabilitu. Položte je na rovný povrch a zajistěte proti pádu. Pokud hrajete venku, počítejte s větrem – modely zajistěte kamínky nebo je umístěte do závětří. Typickou chybou je přílišná složitost: čím jednodušší model, tím méně se toho pokazí. Také nedělejte modely příliš malé, špatně se s nimi manipuluje. U her s dětmi volte větší a odolnější kusy.
Hra na honěnou ve tmě vypadá jednoduše: zhasnete, jeden počítá, ostatní se schovají, a pak se běhá podle sluchu. Jenže přesně tady vzniká většina úrazů. Ve tmě mizí odhad vzdálenosti, zpomalí se reakce a lidé instinktivně běží rychleji, než by měli. Bezpečná verze doma proto nestojí na odvaze, ale na přípravě prostoru a na pevně daných pravidlech, která platí dřív, než se zhasne.
Pro děti od deseti let je vhodné přidat pravidla a zpětnou vazbu. Nechte je připravit scénku na téma, které si samy zvolí, ale s podmínkou: musí obsahovat jasný začátek, zápletku a konec. Po představení se ptejte diváků, co viděli, a herců, co chtěli ukázat. Často se to rozchází – a to je ta nejlepší lekce. Děti zjistí, že pantomima není o tom, co já cítím, ale co druhý pochopí. Vyhněte se ale tomu, abyste scénku přehrávali za ně. Místo toho položte otázku: „Co by se stalo, kdybys udělal ten pohyb pomaleji?”
Dítě sedí u počítače a vy potřebujete, aby se do pěti minut hýbalo. Nefunguje vypnout monitor, křičet ani vyhrožovat. Funguje něco jiného: nabídnout konkrétní pohybovou činnost, která je pro dítě zajímavější než to, co právě dělá. Klíč je v tom, že se neptáte, zda chce jít ven, ale rovnou přicházíte s hotovým nápadem a jasným časovým rámcem.
Začněte tím, že hru nejprve zahrajete nanečisto. Rozdělte děti do dvojic, vysvětlete jednu jedinou akci a nechte je ji předvést. Teprve když všichni vědí, co mají dělat, přidejte druhou akci. Typická chyba je naházet na děti pět pravidel najednou a divit se, že se z toho stane chaos. Jedno pravidlo, jedno předvedení, jedno kolo hry. Až potom další.
Vysvětlení, které dítě skutečně pochop
Pohybová hra s pravidly není totéž co spontánní dovádění na hřišti. Jakmile děti dostanou jasný rámec, začnou se soustředit na průběh hry, ne na dohadování, kdo je na řadě. A právě v tom okamžiku se mění hra v něco, co má hlavu i patu. Vyzkoušejte to na jednoduché hře, kterou zvládne skupina od čtyř do dvanácti hráčů bez jakéhokoli náčiní.
Pohybová hra s pravidly má ještě jeden efekt, který se snadno přehlédne. Děti se učí rozhodovat ve chvíli, kdy na to nemají čas. Musí sledovat ostatní, odhadnout situaci a jednat. To je dovednost, kterou jim nezprostředkuje žádné cvičení na povel. Stačí k tomu málo: jasná pravidla, krátké vysvětlení a prostor, aby si hru zahrály bez neustálého zasahování dospělého.
Počítejte s tím, že první kola budou rozpačitá. Děti se budou ptát, zapomínat a občas se hádat. To není selhání, to je součást učení. Vydržte tři až čtyři kola a uvidíte zlom: hra se zrychlí, děti začnou samy připomínat pravidla a vy už jen stojíte na okraji. Pokud se pořád nedaří, není chyba v dětech, ale v pravidlech. Zkraťte je, zjednodušte nebo uberte jednu akci.
Když se pravidla vysvětlují příliš dlouho, hra umírá Největší slabina každé pohybové hry je úvodní monolog dospělého. Děti po třiceti sekundách přestanou poslouchat a začnou se ptát, kdy už se hraje. Řešení je jednoduché: vysvětlujte za pochodu. Ukažte pohyb, řekněte jednu větu a hned hrajte. Pravidla doplňujte až ve chvíli, kdy nastane situace, kterou řeší. Děti si taková pravidla zapamatují daleko lépe než ta vyřčená dopředu.
Dbejte na to, aby pravidla byla krátká a ověřitelná. „Nesmíš se dotknout druhého hráče” je jasné. „Hraj fair” není pravidlo, ale přání. Každé pravidlo musí mít jasný následek: když se stane tohle, udělá se tamto. Bez následku se pravidlo stává zbytečným a děti ho začnou ignorovat. Stejně tak platí, že pravidla mají být pro všechny stejná. Jakmile začnete dělat výjimky, přestane hra fungovat.
In case you beloved this post and also you would want to get more details relating to Bookmarkingworlds.Com generously visit our webpage.
