Na závěr: štafeta na deseti metrech není o rychlosti, ale o rytmu. Když děti pochopí, že mají běžet dokola a předávat v obruči, vydrží hrát i půl hodiny. A vy nemusíte řešit, kde sehnat velké hřiště.
Počet hráčů rozhoduje víc než obtížno
Venku je hezky, děti si hrají a najednou je čas jít domů. Místo balení se ozve pláč, vztek nebo útěk na opačnou stranu hřiště. Nejde o to, kdo vyhraje. Jde o to, jak zvládnout přechod z hry do reality tak, aby se situace nezvrhla v každodenní boj. Rozhoduje příprava ještě předtím, než vůbec vyjdete z domu, a způsob, jakým ukončení oznámíte.
Správně zvolená hádanka má tři znaky. Dítě po přečtení na chvíli ztichne, obvykle se zeptá na jedno slovo nebo si nahlas zopakuje poslední větu a pak řekne odpověď. Pokud odpoví dřív, než dočtete poslední slovo, je hádanka pro něj hotová a nemá cenu ji opakovat. Když naopak po dvou až třech větách ztratí nit, začne se ptát na význam slov nebo řekne „nevím” a přestane poslouchat, je zadání nad jeho možnosti. V takovém případě nechte hádanku být a zkuste ji za týden nebo dva znovu – návrat k ní je přirozenější než tlačit na výkon.
Začněte jednoduchými slovními hrami, které zahřejí atmosféru. Pravda nebo úkol funguje jen tehdy, když předem stanovíte hranice: žádné otázky na citlivá témata, žádné úkoly, které by někoho ponížily. Já jdu na výlet a vezmu si… je paměťová řetězová hra – každý zopakuje předchozí věty a přidá svou. Kdo zapomene, vypadává. Chyba: příliš dlouhé věty na začátku. Držte je krátké, jinak se hra zvrhne v chaos.
Poslední trojice je klidnější. Pozorovací hra – všichni si na chvíli zavřou oči, pak jeden popíše, co se změnilo (např. kdo si sedl jinam). Slovní kopaná – říkáte slova na poslední písmeno, ale jen podstatná jména. Kdo zopakuje slovo, prohrává. Večerní otázka – každý dostane otázku typu „Co ti dnes udělalo radost?” a odpoví jednou větou. Není to soutěž, ale uzavření dne. U této hry se často stává, že se kruh rozpadne do tichých rozhovorů – a to je v pořádku.
For more information about zde have a look at the web site.
