Rozdělte role, ne jen figurky Když si starší stěžuje, že je to „pro mimina”, většinou mu vadí, že nemá co dělat, ne že je hra jednoduchá. Dejte mu roli, která ho zaměstná: rozhodčí, zapisovatel skóre, stavitel plánu, ten, kdo vysvětluje pravidla. U karetních her může starší hrát „na konzultanta” – mladší se ho smí zeptat, ale jen třikrát za hru. Tím se nestane, že by starší hrál za oba, a mladší se učí rozhodovat. Funguje to i obráceně: mladší může být ten, kdo míchá karty nebo hlídá čas.
Osvědčená hra bez čehokoli je „kde je – tady je”. Zakryjte si obličej dlaněmi, chvíli počkejte a pak se objevte. Dvouleté děti milují překvapení, ale potřebují vidět, že se situace vrátí do původního stavu. Stejně funguje schovávání předmětu pod ručník nebo za zády. Nejdřív nechte dítě, ať předmět schová vám, pak ho hledejte nahlas. Učte ho tím střídání rolí.
Typická chyba je nechat staršího vyhrávat schválně, aby mladší nebrečel. Druhá je nechat mladšího vyhrát vždy. Ani jedno nefunguje dlouho. Místo toho zaveďte, že se střídá, kdo má výhodu – jednou začíná starší, podruhé mladší, a body se počítají zvlášť pro každého podle jeho možností. Děti brzy pochopí, že nejde o to být nejlepší, ale odehrát kolo, které má smysl.
Nakonec si veďte krátký seznam hádanek, které zabraly a které ne. Po měsíci uvidíte posun a přestanete hádat, co dítě zvládne. Obtížnost není vlastnost hádanky, ale vztah mezi ní a konkrétním dítětem v konkrétní den. Kdo to respektuje, tomu hádanky vydrží jako nástroj na roky, ne na jedno odpoledne.
Roličky od toaletního papíru se hodí na hradby, tubusy nebo postavičky. Nabarvi je vodovkami a přelep izolepou, aby držely barvu. Krabice od bot poslouží jako jeviště, garáž nebo domeček. Vystřihni dveře a okna, hrany zpevni páskou. Na dně nech otvor pro ruku, pokud má jít o loutkové divadlo.
Čekárna u lékaře je pro dítě nepřátelské prostředí: cizí pachy, cizí lidé, žádné hračky a často dlouhé minuty, kdy se nic neděje. Rodiče obvykle sahají po telefonu, ale ten problém jen odsune. Dítě se nudí dál, jen tišeji. Účinnější je připravit se předem a vsadit na to, co dítě samo umí – vyprávět, hrát si v hlavě, pozorovat.
Častou chybou je nutit dítě sedět na místě a mlčet. Tím se napětí jen hromadí a před vstupem do ordinace vybuchne. Lepší je nechat ho vstát, projít se po chodbě, podívat se z okna a pojmenovat, co vidí. Tělo potřebuje pohyb, jinak se začne vrtět a stěžovat si. Některé děti uklidní hlazení látky, mačkání míčku nebo počítání nádechů a výdechů. Vyzkoušejte to doma, ne až v čekárně – co funguje doma, funguje i tam.
Vyhněte se tomu, aby starší dostal „hendikep”, o kterém se nemluví. Děti to poznají a je z toho křivda. Radši ať má méně tahů, menší počet karet, nebo začíná později – ale vždy nahlas a předem. Pravidlo, které platí jen někdy, je horší než žádné.
Nuda často pramení z absence jasného cíle. Hra, která v prvních minutách neřekne, co je výzva, nebo naopak zahltí hráče desítkami úkolů, působí chaoticky. Ideální je jedna hlavní linka a jedna vedlejší činnost. Pokud se ocitnete v otevřeném světě bez orientace, zkuste si nejprve projít hlavní příběhovou misi a vedlejší aktivity odložit. Vyhnete se rozptýlení a hra dostane šanci ukázat, co nabízí.
Začněte tím, že si hádanku sami nahlas vyřešíte a změříte čas. Pokud vám trvá déle než půl minuty, je pro začátek pravděpodobně moc těžká. U dětí předškolního věku počítejte s jednou až dvěma informacemi v zadání. Školák zvládne tři až čtyři, ale jen když spolu logicky souvisí. Počet slov v zadání není totéž co obtížnost – rozhoduje, kolik kroků musí dítě udělat v hlavě.
Papír a tužka vydrží déle než telefon. Nakreslete společně bludiště, piškvorky nebo obrázek, který druhý dokresluje. Dobrá je i hra na „co nejvíc slov od jednoho písmene” nebo řetěz, kde každé další slovo začíná posledním písmenem předchozího. U dětí, které ještě neumí psát, funguje razítkování prstem nebo skládání z papíru. Důležité je nestřídat aktivity příliš rychle – dítě potřebuje chvíli, aby se do hry ponořilo, a časté přepínání ho spíš rozruší.
Typická chyba je míchat do jedné hádanky dvě různé dovednosti. Rýmovaná hádanka o zvířeti, které zároveň létá a má chobot, nutí dítě řešit poezii i biologii najednou. Rozdělte to. Nejprve trénujte jednu rovinu, teprve později je spojujte. Další častý omyl je hodnotit odpověď místo postupu. Dítě, které řekne špatně, ale vysvětlí, proč si to myslí, pracuje správně. To je moment, kdy má cenu ho pochválit, ne opravovat.
If you loved this article and you would want to receive details about návod najdete zde kindly visit our web site.
