Většina lidí suší houby příliš vysoko. Teplota nad 50 °C sice urychlí proces, ale zároveň zničí aromatické silice. Ideální je sušit při 35 až 45 °C, u některých druhů i nižších. Sušičku nastavte na nejnižší stupeň a nechte klobouky nakrájené na tenké plátky. Čím silnější plátek, tím déle trvá, než se dostane vlhkost ven, a tím větší je riziko, že se vůně „upeče”. Tenké plátky jsou hotové za pár hodin a voní výrazněji.
Doma už jen dokončíte, co jste začali v lese. Pokud jste houby v lese očistili na sucho, stačí je krátce propláchnout pod tekoucí vodou, osušit a hned zpracovat. Ne namáčet. U větších hub odstraníte zbytek hlíny kartáčkem na houby nebo suchým hadrem. Lupeny u bedel a podobných hub se neoplachují, jen se vykrojí. Troudnatec ani jiné dřevokazné houby se neperou, jen oškrábou. Když tohle dodržíte, ušetříte si hodiny čištění a hlavně přinesete domů houby, které vydrží a nezničí vám celý košík.
Nejlepší ochranou je muchomůrku červenou nesbírat vůbec. Pokud si nejste na sto procent jisti, houbu nechte v lese. Ani sušení ani vaření účinné látky zcela nezničí. Při jakýchkoli pochybnostech platí, že zdraví je cennější než jediná houba v košíku.
Záměna, která se nevyplác
Do lesa se nechodí jen pro košík. Vstupuje se do cizího prostředí, které má svá pravidla a svou rovnováhu. Většina houbařů si myslí, že etiketa znamená jen nesbírat chráněné druhy. Jenže právě drobnosti, které se na první pohled zdají nepodstatné, rozhodují o tom, jestli za rok na stejném místě najdete něco znovu, nebo jen ušlapanou hlínu.
Bezpečná tepelná úprava hub začíná už při sběru. Pokud si nejste stoprocentně jisti druhem, houbu neberte. Jedovaté a jedlé houby se mohou plést i zkušeným lidem, proto se vyplatí sbírat pouze druhy, které bezpečně znáte, nebo si je nechat zkontrolovat v poradně. Domů noste houby v košíku, ne v igelitové tašce, kde se rychle zapaří a začnou se kazit. Právě zapařené nebo přestárlé houby obsahují více toxinů a hůře se tepelně zpracovávají.
Co si skutečně všímat Rozhodující je kombinace znaků, ne jen barva klobouku. Pod kloboukem najdete bílé, husté a volné lupeny, které se nedotýkají třeně. Třeň je bílý až nažloutlý, nahoře má výrazný bílý prstenec, který ale u starých plodnic může chybět. Na bázi třeně je ukrytá v pochvě půdy hlízovitá bulva s několika šupinatými pásky. Právě tato bulva je klíčovým znakem — bez ní houbu za muchomůrku červenou nepovažujte. Dužnina je bílá, na řezu nemění barvu, chuť je mírná, vůně nevýrazná.
Otravy muchomůrkou červenou nejsou obvykle smrtelné, ale průběh bývá nepříjemný. Obsahuje kyselinu ibotenovou, muscimol a muskarin. Po požití se objevuje nevolnost, zvracení, bolesti břicha a průjem, někdy také zmatenost, ospalost, halucinace nebo naopak neklid. Příznaky přicházejí zhruba za 30 minut až 3 hodiny. U dětí a citlivých osob může být průběh vážnější. První pomoc spočívá v tom, že se snažíte vyvolat zvracení jen tehdy, pokud postižený není v bezvědomí a od požití neuplynula příliš dlouhá doba. Zbytky houby vždy uchovejte — lékař je potřebuje k určení druhu. Nikdy nepodávejte mléko ani alkohol, které mohou stav zhoršit.
Klobouk bývá zpočátku kulovitý, později se rozevírá do plochého až mírně vypouklého tvaru. Dorůstá obvykle 8–20 cm v průměru. Barva je nejčastěji jasně červená, ale může přecházet do oranžové až žlutooranžové. Bílé skvrnky neboli plstěné šupinky jsou zbytky plachetky a mohou být po dešti smyté, takže starší plodnice bývá téměř hladká. To je první velký kámen úrazu: houba bez skvrn na červeném klobouku může být stále muchomůrka červená.
Pohybu po lese si lidé často nevšímají, přitom je to jedna z největších pastí. Vyšlapané stezky mimo cesty se vracejí roky. Pokud je to jen trochu možné, choďte po existujících pěšinách a vyhýbejte se mladým porostům a okrajům rašelinišť, kde je půda nejcitlivější. Také se nevyplácí chodit do lesa po dešti ve skupině deseti lidí – zhutněná půda se pomaleji obnovuje. Hlasitá hudba, volání na sebe přes celý les a pouštění psů bez kontroly ruší zvěř, zejména v období hnízdění a vyvádění mláďat.
Co s odpadem, který v lese zbude? Slupky od banánu, ohryzky a nedopalky tam nepatří, i když se rozloží. Zvířata si na ně zvykají a mění kvůli tomu své chování. Prázdné sáčky od sušenek nebo igelitové tašky odnášejte s sebou, i když nejsou vaše. A co se týká košíku – plastová taška je špatná volba. Houby se v ní zapaří, zapaří se i ty, které jste chtěli zachránit, a vznikne nepořádek, který se už nedá zachránit. Prodyšný koš nebo proutěný košík je nutnost, ne estetický doplněk.
If you have any inquiries relating to exactly where and how to use nábytek na MíRu, you can get hold of us at our webpage.
