Nejčastější chyba je záměna s liškou cizopasnou, která roste v trsech na dřevě, má tenčí a tmavší plodnice a způsobuje těžké zažívací potíže. Další pastí je hliva ústřičná ve starším stádiu, která má lupeny sbíhající na třeň, ale roste na kmenech a má jinou strukturu. Pokud si nejste jisti, houbu neberte. Nejde o zbabělost, ale o základní pravidlo.
Většina otrav z hub nezačíná v lese, ale doma na kuchyňské lince. Lidé si přinesou něco, co „vypadá jako hřib”, a zapomenou zkontrolovat znaky, které rozhodují. Určování hub stojí na třech pilířích: klobouk, třeň a výtrusy. Kdo vynechá jeden z nich, hádá. A u hub se nehádá.
Prvním krokem při sběru je prohlédnout třeň. Pokud vidíte červenou síťku na žlutém podkladu, berte to jako varovný signál. Druhým krokem je řez. U hřibu satana dužnina na řezu modrá jen nepatrně a pomalu, ale rourky rychle přecházejí do červena. Třetím krokem je čich. Čerstvý plodník zapáchá po chemii, ne po houbách. Čtvrtým krokem je místo růstu. Pokud jste v teplém listnatém lese na vápenci a houba roste jednotlivě, pravděpodobnost záměny roste.
Poté přichází fáze plodnic. Teplotu snižte na 15 až 18 °C, zvyšte vlhkost vzduchu na 85 až 95 procent a zajistěte čerstvý vzduch, ale bez průvanu. Vlhkost udržujte rosením stěn nádoby, ne přímo na houbách. Světlo by mělo být nepřímé, stačí několik hodin denně. Plodnice se začnou tvořit na okrajích podložky nebo v místech, kde je mycelium nejhustší. Sklízejte je, dokud jsou mladé a pevné. Jakmile začnou okraje hnědnout nebo se plodnice roztahovat, chuť i textura se zhoršují.
Sbírejte jen mladé a pevné plodnice, staré a rozmočené nechte v lese. Nikdy nevytrhávejte celou plodnici i s podhoubím; odřezávejte ji nožem u země nebo opatrně vykrutte. Domů ji přenášejte v košíku, ne v igelitové tašce, kde se zapaří a začne plesnivět. Doma ji očistěte štětcem a vlhkým hadříkem, namáčení ve vodě ji zbaví chuti. Zpracujte ji do dvou dnů.
Kvalita plodnic nezávisí jen na tom, zda vyrazíte ráno, nebo odpoledne. Rozhoduje především vlhkost vzduchu, teplota a stáří plodnice v momentě sběru. Pokud jste někdy přinesli domů houby, které do večera zčernaly nebo zvláčněly, byl to většinou důsledek kombinace pozdního sběru a vysoké teploty. Ráno má obecně navrch, ale není to absolutní pravidlo.
Když budete mlaziny a mladé smrčiny navštěvovat pravidelně a učit se číst jejich dno, získáte spolehlivější úlovek než na mnoha oblíbených místech. Nejde o náhodu, ale o pochopení toho, jak se v takovém lese drží voda a kde se houby schovávají.
Poznáte ji podle tří znaků, které musí platit současně. Klobouk je masitý, na okraji nepravidelně zvlněný, nikdy není slizský ani lesklý. Hymenofor na spodní straně netvoří pravé lupeny, ale tlusté, vidličnatě větvené lišty, které přecházejí do třeně. A třeň je pevný, vláknitý, směrem dolů se zužuje. Když plodnici rozříznete, dužnina je bílá až světle žlutá, nemění barvu a voní po meruňkách, ne po mouce ani po zemi.
Prvním krokem je najít vhodný věk porostu. Ideální jsou smrčiny vysoké zhruba od pasu do dvou metrů, kde se větve ještě dotýkají země. V takovém prostředí se drží vlhkost i po několika teplých dnech. Naopak příliš mladé, sotva půl metru vysoké sazenice bývají přeslazené a proschlé. Starší tyčoviny už mají prosvětlené dno a houby se v nich drží jen v okrajích nebo v prohlubních.
Lišku obecnou (Cantharellus cibarius) si řada lidí plete s cizopasnou hlívou nebo s jedovatou liškou cizopasnou. První chyba, která lidi stojí nejvíc, je sběr podle barvy: liška je žlutá až oranžová, ale stejně vypadá i řada jiných hub. Rozhodující je tvar a struktura plodnice, ne barva.
Kde ji hledat a kdy vyrazit Liška roste od června do října, v teplých letech i do listopadu. Nejvíc jí najdete ve smíšených a jehličnatých lesích s kyselou půdou, pod smrky, borovicemi a buky. Vyhledává mechové porosty, okraje cest, náspy a místa s dostatkem vláhy, ale ne trvale podmáčená. Roste ve skupinách, takže když najdete jednu, prohledejte okolí několika metrů. Po vydatných deštích počítejte s tím, že plodnice jsou často pokryté jehličím a mechem; vyplatí se chodit pomalu a dívat se pod nohy.
V kuchyni se liška nejlépe uplatní v omáčkách, polévkách, na smetaně nebo jen podušená na másle s cibulkou. Má pevnou strukturu, takže vydrží i delší tepelnou úpravu. Sušit se dá, ale ztrácí část aroma; lepší je krátce ji podusit a zamrazit. Pozor na přílišné koření, které chuť lišky přebije. A hlavně: nikdy ji nepřidávejte do jídla, u kterého si nejste stoprocentně jistí určením. Jedna špatná plodnice zkazí celý pokrm i večer.
Here is more info in regards to sem have a look at the website.
