Zpátky domů se vracejte za světla. Večer se houby hůř kontrolují a dítě už je unavené. Doma houby zpracujte co nejdřív, do druhého dne vydrží jen v chladu a v prodyšné nádobě. Pokud si u některého kusu nejste jistí, vyhoďte ho bez diskuze. Jeden nejistý kus v košíku zkazí celý den a zdraví je důležitější než plný koš.
Prvním krokem je prohlédnout třeň. U pravých hřibů bývá masitý, pevný a často s výraznou sítí nebo tečkováním. Některé druhy mají na řezu modrající dužninu, jiné zůstávají bílé. Modrání samo o sobě neznamená jedovatost, ale u některých druhů signalizuje, že jde o nejedlý nebo méně kvalitní hřib. Vždy se snažte určit konkrétní druh, nejen obecně „hřib”. Sbírejte jen houby, které bezpečně znáte, a pokud si nejste jisti, nechte je v lese.
Praktické pravidlo zní: každou houbu, kterou neznáte stoprocentně, nechte v lese. Při sběru si plodnici vždy otočte a prohlédněte rourky i třeň, ne jen klobouk. Domů noste jen druhy, u kterých umíte popsat všechny znaky bez zaváhání. Naučte se rozlišovat modrání a červené rourky jako varovný signál, ne jako zajímavost. A pokud už k otravě dojde, nečekejte, až příznaky odezní samy – volejte záchrannou službu a vezměte s sebou zbytek houby nebo alespoň její fotografii.
S dětmi se také vyplatí domluvit signál pro návrat. Písknutí, mávnutí rukou, dvě krátká volání. Dítě se drží na dohled a na doslech, ne na dohled jen dospělého. V hustém lese se ztratí i dospělý na pár kroků. Určete si předem místo, kde se sejdete, když se jeden z vás vzdálí – výrazný pařez, křižovatka cest, okraj mýtiny. A hlavně: mobil není záchrana, v lese často není signál.
Praktický postup: nejprve houbu podeberte opatrně nožem, abyste nepoškodili bázi třeně. Potom odřízněte klobouk v místě, kde se napojuje na třeň. Třeň podélně rozřízněte ostrým nožem. Sledujte, zda je dužnina homogenní, nebo zda se jedná o dutou trubici. U některých druhů se dužnina po rozříznutí zabarvuje – například u kozáka načervenalá, u hřibu modrá. To je důležitý určovací znak. Nakonec přičichněte k řezné ploše. Vůně může být příjemná houbová, ale také nepříjemná, chemická nebo mýdlová.
Jak houby uložit, aby vydržely dé
Nejčastější chyba je záměna s muchomůrkou žlutou. Ta má však hladký, jasně žlutý až oranžový klobouk bez šupinek, pochvu blanitou a třeň žlutý, nikoliv bílý. Další záměna hrozí s jedlou muchomůrkou růžovou (Amanita rubescens), která se po naříznutí zbarvuje do růžova a má šedohnědé šupinky. Pokud na řezu žádné růžové zbarvení nevidíte a klobouk je bílý se šupinkami, jde téměř jistě o citronku. Nikdy houbu neurčujte jen podle klobouku – bez vykopnutí celé plodnice nepoznáte pochvu.
Ještě před odchodem z domova si projděte, jak vypadá košík a jak vypadá nůž. Dítě by mělo mít vlastní malý košík, ne igelitovou tašku. V igelitce se houby zapaří a rozpadnou. Nůž s tupou špičkou je bezpečnější než ostrý zavírací nůž, který dítě při prvním nadšení snadno sklapne na prsty. Vysvětlete, že se houba vykroutí nebo odřízne u země, aby se neponičil podhoubový trs.
Muchomůrka citronová se v kuchyni nevyplatí ani po tepelné úpravě. Toxiny se sice částečně rozkládají, ale riziko zůstává a chuť je slabá, moučná. Někteří houbaři ji suší a melou jako koření – to je nebezpečný zvyk, protože bufotenin se sušením neodstraní. Pokud houbu omylem sníte, sledujte do 2 hodin nevolnost, tlak na prsou a zrychlený tep. Při těžších příznacích volejte 155 a vezměte zbytky houby s sebou do nemocnice.
Znaky, které rozhodují při sběru První věc, na kterou se dívá zkušený houbař, je pochva (volva) u báze třeně. Muchomůrka citronová ji má, stejně jako všechny muchomůrky. Vyrýt celý trs i s hlínou je proto nutnost. Druhý znak je prsten na třeni – blankytně bílý, jemný, často brzy opadává. Třetí je vůně: syrová dužina páchne po syrových bramborách nebo po zemi, nikdy ne po anýzu či mandlích. Klobouk má v průměru 5–10 cm a barva přechází od bílé po slabě citronovou, nikdy není sytě žlutá jako u muchomůrky žluté (Amanita crocea), která je jedlá.
Muchomůrka citronová (Amanita citrina) patří k nejčastěji zaměňovaným houbám v českých lesích. Roste od srpna do listopadu, nejvíc v jehličnatých porostech pod smrky a borovicemi, často i v kyselých bučinách. Je bílá až bledě citronově žlutá, s kloboukem pokrytým bělavými až krémovými šupinkami, které vypadají jako jemné vločky. Není smrtelně jedovatá jako muchomůrka zelená, ale obsahuje bufotenin a další toxiny, které vyvolávají nevolnost, zvracení, bolesti hlavy a v krajním případě halucinace. Sbírat ji nemá smysl – nejí se.
When you loved this article and you want to receive much more information concerning celý článek generously visit the website.
