Velikost dětského kola se neurčuje podle věku, ale podle výšky dítěte a délky jeho nohou. Věk slouží jen jako orientační vodítko pro rodiče, kteří teprve vybírají. Pokud kolo koupíte „na vyrůstání” o dva roky dopředu, dítě na něm nebude mít jistotu, bude se bát a jízdu si neužije. Naopak příliš malé kolo nutí dítě krčit nohy a ztrácí stabilitu.
Prvním rozhodnutím je materiál. Sklo je těžší, ale dobře se myje, nevsakuje pachy ani barvy a vydrží dlouho. Plast je lehčí, nerozbije se a miminko ho udrží samo dřív. U plastu si všímejte, zda je určený pro opakované použití a zda snese sterilizaci. Běžnou chybou je koupit levný plast na jedno použití a pak ho vyvářet. Takový materiál se může deformovat a uvolňovat látky, které do mléka nepatří.
Výběr kojenecké lahve a dudlíku ovlivňuje, jak snadno se miminko napije, jak mu sedí rytmus krmení a kolik vzduchu při tom spolkne. Nemusíte kupovat deset kusů, abyste našli ten pravý. Stačí sledovat pět konkrétních věcí a zbytek se podřídí. Než začnete porovnávat, ujasněte si, jestli budete kojit a jen občas dokrmovat, nebo zda láhev bude hlavní způsob krmení. Podle toho se odvíjí velikost, tvar i materiál.
U menších dětí do 5 let mějte na paměti hmotnost kola. Těžké kolo s ocelovým rámem dítě utahuje a rodič ho nosí. Lehčí hliníkový rám zvládne dítě lépe ovládat. Brzdy: u nejmenších jsou vhodné obě brzdy s krátkou pákou, u větších stačí zadní šlapací (torpédo) plus přední ruční. Vždy zkontrolujte, zda dítě dosáhne na páky a zda je umí zmáčknout silou, kterou má.
Běžný otok je měkký, teplý a svědí. Zpozorněte, když se objeví tvrdá, napnutá a bolestivá boule, která rychle roste, nebo když se přidá horečka, zimnice či červené pruhy šířící se od místa. To mohou být známky infekce nebo silné alergické reakce. Varovné je i otékání rtů, jazyka nebo potíže s dýcháním – v takovém případě nečekejte a vyhledejte lékařskou pomoc okamžitě. U dětí do jednoho roku a u štípnutí v obličeji nebo v krku raději volejte lékaře dřív, než se otok rozvine.
Sedlo, řídítka a dosah nohou Při nastavení sedla platí jednoduché pravidlo: dítě musí mít při sešlápnutí pedálu v nejnižší poloze nohu téměř napnutou, ale patou se musí pohodlně dotknout pedálu. Když sedí na sedle, má mít špičky nohou na zemi. Pokud nedosáhne, kolo je velké. Řídítka nastavte tak, aby dítě dosáhlo na brzdy bez natahování prstů a nemuselo se předklánět. Typická chyba je koupit kolo s rámem, který dítěti sedí, ale s příliš dlouhým představcem — pak bolí záda a dítě ztrácí kontrolu.
Rozhodující není atraktivita cíle, ale to, jestli odpovídá věku a tempu dětí. U předškoláků funguje krátká trasa s jasným cílem, kde je co dělat rukama – voda, písek, kameny, zvířata. U školáků se vyplatí trasa, kterou zvládnou sami a kde si mohou něco vyzkoušet nebo najít. Pokud máte děti různého věku, vybírejte podle toho nejmladšího a zbytek přizpůsobte. Typická chyba je naopak plánovat podle nejstaršího a doufat, že mladší vydrží.
Základem je změřit vnitřní délku nohy (od rozkroku k zemi) a porovnat ji s velikostí rámu udávanou v palcích. Orientačně: 12″ pro výšku 85–100 cm, 14″ pro 95–110 cm, 16″ pro 105–120 cm, 20″ pro 115–135 cm, 24″ pro 130–150 cm a 26″ pro výšku nad 145 cm. Vždy berte horní hranici rozmezí, pokud dítě roste rychle, ale spodní hranici, pokud jezdí nejistě.
Důležitý je i tvar dudlíku. Některé kopírují tvar prsu, jiné jsou souměrné. Nejde o univerzální pravdu, ale o to, co dítěti sedne. Pokud miminko dudlík vytlačuje jazykem nebo ho hned vyplivne, zkuste jiný tvar. Před prvním použitím dudlík vyvařte podle návodu a totéž dělat pravidelně. Prasklý nebo lepkavý dudlík rovnou vyhoďte, i když vypadá celý. Stejně tak láhev s poškrábaným hrdlem nebo závitem už těsně nedrží a může vytékat.
Hmotu rozválejte na pomoučeném válu, rozdělte na díly a do každého zapracujte jinou barvu. Barvu vždy přidávejte postupně, po kapiách. Přebytek tekutiny hmotu lepí a modelína pak ztrácí tvar. Hnětení trvá několik minut, dokud barva není rovnoměrná. Pokud se vám zdá hmota příliš suchá, přidejte olej, ne vodu – voda ji oslabí a po uschnutí popraská.
Rozchod rodičů není jednorázová událost, ale proces, který děti prožívají měsíce i roky. Nejčastější a nejničivější chyba je předstírat, že se nic neděje, a děti do rozhodování vůbec nezapojit. Děti vnímají napětí dávno předtím, než padne první věta. Když je necháte v nejistotě, začnou si vinu hledat samy v sobě. První krok je proto jednoduchý: mluvte s nimi brzy, srozumitelně a bez detailů, které jim nepřísluší.
If you cherished this article therefore you would like to acquire more info about informace i implore you to visit our own website.
