Nakonec si po hře sedněte a zeptejte se, co by děti změnily. Možná chtějí jinou postavu, rychlejší cestu nebo nové zaklínadlo. Zapište to a příště hru upravte. Pohádka tak zůstane živá a hra se neomrzí. Nemusíte mít dokonalý plán, stačí začít s tím, co děti znají, a nechat je, ať do toho mluví. Právě v tom je rozdíl mezi hrou, která vydrží, a hrou, která skončí u prvního pravidla.
Nejčastější chyba je příliš mnoho předmětů najednou. Tři až pět kusů stačí, víc jen zaměstnává ruce, ne hlavu. Další chyba je skákání mezi hrami. Jedna hra má mít jasný konec, kdy dítě samo řekne, že je hotovo. A poslední: nesnažte se z každé hry udělat test. Když se nedaří, uberte jeden prvek, ne celou hru. Kuchyň pak přestane být jen místem, kde se jí, a stane se místem, kde se přemýšlí.
Typické chyby, které noční hru pokazí: příliš dlouhá trasa, tma bez orientačních bodů, hlasitá hudba na stanovištích, která přehluší volání o pomoc, a úkoly, které děti nutí běhat. Vyhněte se také převlekům a maskám, které vypadají děsivě — mladší děti je berou vážně. Naopak dobře funguje jednoduchý příběh, kde děti sbírají světlušky nebo hledají ztracené hvězdy. Cílem je, aby se bály jen trochu a hlavně aby se těšily na další rok.
Nejčastější chyba je přehnaná sebedůvěra. Lidé si myslí, že tmu zvládnou, protože znají prostor. Jenže ve tmě se mění vzdálenosti i úhly. Další chybou je podcenění únavy – oči se rychle unaví a reakce se zpomalí. Po každých 20 minutách udělejte krátkou pauzu, zavřete oči a nechte je odpočinout. Pokud cítíte, že začínáte panikařit, zvedněte ruku, udělejte tři pomalé nádechy a teprve pak pokračujte.
Nejdřív pojmenujte emoci, ne výsledek. Věta „Vidím, že tě to naštvalo” funguje lépe než „To nic není” nebo „Nebreč”. Dítě potřebuje slyšet, že vztek a smutek jsou v pořádku a že je nemusí skrývat. Teprve když se uklidní, je schopné vnímat cokoli dalšího. Vyhněte se dvěma častým chybám: nezlehčujte prohru („To je jen hra”) a nepřehánějte ji („Tak se naučíš, že život je tvrdý”). Ani jedno dítěti nepomůže pochopit, co se vlastně stalo.
Hádanka, která dítěti sedne, funguje jako malý motor: nutí ho přemýšlet, ale ne tak dlouho, aby ho to odradilo. Rozhodující není věk ani počet slov, nýbrž to, co už dítě zná a jak umí spojovat souvislosti. Než začnete vybírat, zjistěte, s jakými tématy se běžně setkává – zvířata, jídlo, části těla, rostliny, pohádkové postavy, dopravní prostředky. Právě z této zásoby se staví hádanky, které dítě dokáže rozlousknout samo, bez nápovědy dospělého.
When you have almost any issues concerning where in addition to the best way to make use of https://favpress.site/item/jak-hr-t-hru-na-hon-nou-ve-tm-ale-bezpe-n-doma, you possibly can email us at our own web-page.
