Co si vyzkoušet, než hru koupí
Nefunguje křik ani vyhrožování. Pokud dítě křičí, snižte hlas. Čím jste klidnější, tím dřív se emoce uklidní. Vyhněte se větám „kdybys nezlobil, mohli jsme zůstat déle”. To je trest, který příště povede k ještě většímu odporu. Místo toho řekněte: „Vím, že tě to mrzí, ale doma na nás čeká teplá polévka.” Pojmenujte jeho pocit, ale trvejte na svém. Dítě se učí, že hranice platí i když je mu to nepříjemné.
Chodba přímo vybízí k překážkové dráze. Polštář, kniha, provaz natažený mezi kliky — ale pozor, provaz ve výšce pasu je nebezpečný, pokud se do něj dítě rozběhne. Veďte ho raději nízko, těsně nad zemí, aby se přes něj přelézalo. Dráhu postavte tak, aby se dala projít i poslepu nebo po paměti. Opakování je pro děti odměna, ne nuda — potřebují srovnávat časy.
Typické chyby, které výběr pokazí: koupit hru podle oblíbené pohádky, protože děti baví téma, ale přestane je bavit mechanika. Koupit velkou hru pro dospělé a hrát ji s dítětem zjednodušeně, což obě strany otráví. Koupit hru pro co nejvíc hráčů, aby se hodila na návštěvu, a pak ji doma hrát ve dvou. A poslední: nechat dítě vybrat jen podle obalu. Obal je marketing, ne mechanika.
Začněte tím, co už doma máte. Izolepa na podlaze vytvoří čáru, po které se chodí jako po laně. Kelímky poslouží jako kužely pro slalom. Rolka toaletního papíru se dá kutálet mezi dvěma hráči a nesmí se dotknout dveří. Pravidlo je vždycky stejné: kdo se dotkne stěny, vrací se na start. Děti do šesti let potřebují kratší trasu a jasný cíl — třeba dojít pro plyšáka a přinést ho zpátky.
Počítejte s tím, že se děti budou chtít předbíhat. Pravidlo „předávka jen v obruči” to vyřeší. Obruč položte doprostřed a každý hráč do ní musí vstoupit, než předá. Tím se zpomalí a nesrazí. Pokud hrajete v bytě, zvolte měkkou štafetu — plyšák místo míče. Sousedé ocení, že neslyší dupání. Venku na chodníku zase dejte pozor na projíždějící kola; deset metrů je krátkých, ale chodec se objeví rychle.
Nejčastější chyba je příliš mnoho pravidel najednou. Vyberte vždy jedno omezení: nesmíš mluvit, nesmíš se dotknout podlahy, nesmíš použít ruce. Dvě a víc podmínek děti zahltí a hra skončí hádkou. Druhá chyba je hrát příliš dlouho. Po deseti minutách klesá pozornost a roste únava. Lepší je skončit ve chvíli, kdy se ještě smějí, a za hodinu začít znovu s jinou hrou. Třetí chyba: nechat děti vymýšlet pravidla samy. Malé děti to nezvládnou a starší si je přizpůsobí tak, že prohrají jen ti menší.
Sochy a zrcadla jsou ideální, když potřebujete ztišit provoz. Jeden hráč předvádí pomalý pohyb, druhý ho opakuje jako odraz. Kdo se zasměje nebo zrychlí, střídá roli. U menších dětí stačí držet stejnou pozvu tři vteřiny. U starších přidejte zvuk — tlesknutí, dupnutí, syknutí — a nechte je hádat, co to bylo. Tichá hra má vedlejší efekt: děti se zklidní před spaním.
Hry, které fungují i na třech metrech čtverečních Hod na cíl zvládne i batole. Použijte koš na prádlo a ponožky stočené do koule. Vzdálenost nastavte tak, aby se trefilo alespoň třikrát z pěti pokusů, jinak hru vzdá. Starší děti baví varianta, kdy se po každém hodu udělá dřep nebo otočka. Pozor na kluzkou podlahu — ponožky na linu kloužou, takže buď hrajte naboso, nebo položte ručník jako odpalovací místo.
Bezpečné ukončení má dvě části. První je fyzická: všichni se posadí, narovnají, provedou pomalý nádech a výdech. Druhá je slovní: vedoucí jasně řekne, že cvičení skončilo a že nikdo nemá povinnost o něm mluvit před ostatními. Kdo chce, promluví. Kdo nechce, jen poslouchá. Tím se ruší tlak na výkon a zároveň se dává najevo, že hranice platí i po skončení.
Malý byt a chodba nejsou překážka. Naopak — krátký prostor nutí ke hrám, které jsou rychlé, tiché a snadno ukliditelné. Trik je v tom vybrat aktivity, které nepotřebují rozběh. Dítě se musí soustředit na přesnost nebo na rytmus, ne na vzdálenost. Jakmile pochopíte tenhle princip, přestanete řešit, že nemáte zahradu.
When you loved this information in addition to you would want to get guidance concerning barvy stěn do obýváku kindly visit our own site.
