Dospívající ocení, když má pantomima jasný tvar. Domluvte si začátek, zvrat a konec. Bez mluvení musí být každá změna vidět v postoji a tempu. Nechte je zkusit stejnou scénku dvakrát: jednou v klidu, podruhé zrychleně. Uvidí, že význam se mění i bez jediného slova. Pro rodiče je to nejlepší způsob, jak s teenagerem trénovat soustředění, aniž by to vypadalo jako úkol.
Běžná chyba je tlačit na výkon. Vede k tomu, že lidé začnou hrát roli a předstírat pohodu. Druhá chyba je nechat hru běžet příliš dlouho, protože skupině „to jde”. Důvěra se nebuduje délkou, ale přesností. Třetí chyba je ukončit hru bez reflexe. Když se po cvičení nikdo nezeptá, co se dělo, lidé si odnesou jen pocit, že byli zkoušeni. Proto vždy po skončení dejte prostor na tři věty: co jsem cítil, co jsem potřeboval, co bych příště udělal jinak.
Největší chyba při zařazování klasických táborových her není v pravidlech, ale v tom, kdy je pustíte. Hra, která funguje po generace, selže, když ji dáte po obědě, kdy je horko a děti ospalé, nebo hned po příchodu na tábořiště, kdy se ještě neznají. Osvědčený model je: hru s pohybem zařaďte ráno po rozcvičce, kdy mají děti energii a je chladno; hru s přemýšlením nebo výrobou dejte na odpoledne do stínu; večer patří klidnějším hrám u ohně nebo v jídelně. Když tohle dodržíte, funguje i hra, kterou vedete poprvé.
První věc, kterou udělejte ještě doma: projděte si mapu a najděte dva nebo tři výrazné body, které na trase potkáte. Může to být křižovatka cest, potok, výrazný kopec nebo okraj paseky. Tyto body si zapamatujte nebo zapište. Pokud jdete s dětmi nebo ve skupině, řekněte je nahlas ještě před vstupem do lesa. Kdo neví, kam jde, ten se ztratí i na značené cestě.
Další častou chybou je spoléhat jen na mobil. Signál v lese vypadá dobře, dokud nepřejdete do údolí. Pokud telefon použijete jako mapu, stáhněte si ji předem offline a mějte ho nabitý. Ale i tak si veďte orientaci podle terénu: sledujte, kterým směrem jdete, kde je svah, kudy teče voda. Voda teče z kopce dolů a většinou do nějaké větší cesty nebo osady. To je nejspolehlivější orientační bod, když se ztratíte.
Když zjistíte, že nevíte, kde jste, nechoďte dál. Zastavte se, otočte se a zkuste najít poslední místo, které jste si jistě pamatovali. Vraťte se k němu po vlastních stopách. Pokud to nejde, jděte po vodě dolů, dokud nenarazíte na cestu nebo na lidské stopy. Nikdy nezkracujte cestu přes hustý porost jen proto, že to vypadá blíž. Právě tam se lidé ztrácejí nejčastěji a zbytečně se vyčerpají.
Vyrazit do lesa bez přípravy je nejrychlejší cesta k tomu, jak se ztratit. Většina lidí si myslí, že stačí jít pořád rovně a les nakonec skončí. Jenže les nekončí tam, kde si myslíte, a cesta se ohne dřív, než si toho všimnete. Stopování trasy není o štěstí, ale o tom, že si ji předem vyznačíte a během chůze kontrolujete.
Značení trasy v lese není formalita, ale způsob, jak si zajistit návrat. Nejde o soutěž v počtu fáborků, ale o to, aby se značky daly číst i ve chvíli, kdy jste unavení, mokří a spěcháte. Základem je zvolit jeden typ značky a ten neměnit. Většina zabloudění vzniká proto, že člověk začne improvizovat a po pár stech metrech už neví, co vlastně hledá.
Paměťová hra se dá hrát i bez karet. Vezměte předměty z domácnosti, položte je na stůl, nechte hráče si je prohlédnout a poté jeden odeberte. Kdo uhodne, co zmizelo, získává bod. Podobně funguje Kimova hra s delším seznamem slov nebo čísel. Tyto varianty rozvíjejí krátkodobou paměť jinak než klasické otáčení dvojic a skvěle se doplňují.
Naplánujte si návrat tak, abyste měli dost času před setměním. Les se v šeru mění a cesty, které jste viděli ráno, vypadají jinak. Pokud jdete ve skupině, držte se pohromadě a určete jednoho, kdo hlídá směr. Před odchodem řekněte někomu, kam jdete a kdy se vrátíte. To je nejjednodušší pojistka, kterou můžete udělat. Stopování v lese není o tom, jak jste rychlí, ale o tom, jestli se dokážete vrátit stejnou cestou, po které jste přišli.
Paměťové hry nejsou jen pexeso pro děti. Fungují na principu, který se dá cíleně trénovat a přizpůsobit jakémukoli věku i tématu. Základem je vždy dvojice – dvě karty, dva obrázky, dva pojmy, které k sobě patří. Rozdíl mezi nudou a skutečným tréninkem mozku spočívá v detailech: v obtížnosti, rozmanitosti a v tom, jak hru vedete.
Než začnete vyrábět vlastní variantu, zvolte si, co chcete procvičovat. Jiná bude hra na cizí slovíčka, jiná na historické letopočty a jiná na zvuky zvířat. Pro začátek stačí čtverečky papíru stejné velikosti. Důležité je, aby rub byl u všech karet naprosto identický – jakýkoli rozdíl v odstínu nebo opotřebení dává hráčům nefér nápovědu a kazí hru.
Here is more information regarding na této stránce look at the webpage.
