Hydroizolaci je potřeba udělat na celé ploše, která může přijít do styku s vodou, ne jen na pár centimetrů kolem sprchy. U sprchového koutu veďte izolaci minimálně do výšky, kam dosáhne odstřikující voda, tedy zhruba 30 cm nad sprchovou hlavicí, u vaničky stačí kolem dokola. V rozích a spojích desek používejte bandáž s těsnicí hmotou, protože právě tam vzniká pohyb a izolace se trhá. Rohy nikdy nepřelepujte jen páskou bez tmelu, to je typický zdroj budoucího zatékání.
První metodou je zhuštění závěsů. U podhledů s roztečí závěsů kolem 900 mm je bezpečné přidat řadu mezi stávající. Vypněte prostor nad podhledem, vyznačte novou osu, vyvrtejte otvory a osaďte závěsy se stejnou nosností, jakou mají původní. Nový závěs musí být ve stejné rovině, jinak vznikne schod. Typická chyba: přidání závěsu bez kontroly roviny – podhled se sice zpevní, ale zvlnění zůstane.
Nakonec zkontrolujte těsnost u podlahy a stropu. Právě tam se rámy často nedotahují a vata končí pár centimetrů před konstrukcí. Stěrka a tmel tyto spáry nevyplní. Před montáží druhé strany příčky prohmatejte každý roh a případné mezery doplňte menším kusem vaty, který lehce vmáčknete, ale nezhutníte. Teprve pak přišroubujte desky a proveďte tmelení.
Co ovlivňuje výsledek víc než samotný materiál Větší vliv než konkrétní výrobek má provedení. Instalace procházející stěnou se nesmí dotýkat okrajů otvoru, pokud to materiál nedovoluje. Trubka z hořlavého plastu se v místě prostupu chová jinak než trubka kovová. Kovová trubka zase vede teplo, takže se musí utěsnit i proti prostupu tepla do druhé strany stěny. Kabely svazkované do jednoho prostupu vyžadují větší objem těsnicí hmoty, protože se mezi nimi snadno vytvoří mezera.
Prostup instalačními rozvody stěnou s požární odolností se neřeší jen zakrytím otvoru. Rozhoduje, zda stěna po prostupu přes instalaci nadále odolá požáru po stejnou dobu, jakou deklaruje její výrobce. Pokud se prostup utěsní špatně, stěna ztratí odolnost v místě otvoru a požár se šíří i tam, kde by jinak vydržela.
U mokrých prostor se používají desky s vyšší hustotou a často i s hydrofobní úpravou po celé ploše. Ty se montují na kovový rošt, nikdy ne na dřevo, které ve vlhku pracuje a přenáší pohyb do desek. Spáry mezi deskami se vyplňují speciálním tmelem a přelepují těsnicí páskou. Teprve na tuto vrstvu se nanáší hydroizolační stěrka. Vynechání pásky v rozích je druhá nejčastější chyba, protože právě tam voda zatéká nejdřív.
Další častá chyba: lidé si respirátor sundají, jakmile přestanou řezat, ale zapomenou, že prach se usadil na oblečení a ve vlasech. Při svlékání a čištění se znovu víří. Proto se po práci převlékněte, vlasy si umyjte a pracovní oděv perte odděleně. Pokud řežete větší množství desek, zvažte řezání venku nebo v garáži – prach se rozptýlí do prostoru, kde nepřekáží.
Impregnovaná deska pozná se podle zeleného zabarvení jádra. Není to samoúčelné barvivo, ale příměs, která zpomaluje nasákavost. Ani taková deska ale není vodotěsná. Když ji necháte nasáknout vodou z prasklé hadice, nabobtná stejně jako běžná deska, jen o něco později. Proto se nikdy nespoléhejte na to, že samotný zelený sádrokarton vyřeší vlhkost. Řeší ji až skladba celé konstrukce.
Nejčastější chyba je utěsnění jen z jedné strany stěny. Vznikne kapsa, kde se hromadí teplo a kouř, a konstrukce v místě prostupu selže dřív, než by odpovídalo jejímu hodnocení. Další chybou je použití materiálu určeného pro jiný typ prostupu — například tmel pro kabelové svazky použít na plastovou trubku. Roli hraje i to, zda je instalace v provozu horká nebo studená. Materiály se při teplotě roztahují a smršťují, a pokud těsnění tuto vůli nemá, časem popraská.
Vlhké prostředí vyžaduje jiný přístup než suchý byt. Běžná bílá deska nasákne vodu, nabobtná a ztratí pevnost. Ve vlhku se navíc rychle objeví plíseň, která se šíří i mimo viditelné skvrny. Pokud se chystáte obkládat koupelnu, prádelní koutek nebo sprchový kout, musíte vybírat podle konkrétního zatížení vodou a párou, ne podle ceny ani podle toho, co zrovna leží ve skladu.
První krok je zjistit, co stěna vlastně je. Jiné požadavky platí pro lehkou sádrokartonovou příčku, jiné pro zděnou stěnu z cihel nebo tvárnic, jiné pro stěnu betonovou. Od toho se odvíjí nejen typ těsnicího materiálu, ale i to, jak hluboko do konstrukce musí utěsnění zasahovat. U zděných stěn se prostup obvykle utěsňuje po celé tloušťce zdiva, u sendvičových konstrukcí se řeší každá vrstva zvlášť.
Po dokončení je nutné utěsnění zkontrolovat ještě před zakrytím konstrukce. Zkontroluje se celistvost, přesah přes okraj otvoru a to, zda hmota drží i v rozích. Pokud se prostup nachází v místě, kde se stýkají dvě stěny, musí být utěsněn i tento detail. Výsledná odolnost stěny se počítá podle nejslabšího místa, ne podle průměru, a jediný nedokonalý prostup tak snižuje hodnotu celé konstrukce.
If you liked this informative article and you would want to receive more info regarding více se dozvíte zde kindly pay a visit to the web site.
