Pozitivní výchova neznamená vyhýbat se následkům. Přirozený následek je nejúčinnější: dítě nechce jíst, do dalšího jídla nic nedostane. Není to trest, je to důsledek. Umělé následky, jako odebrání hračky na týden, často jen vyvolají vzdor. Platí zásada: následek má přijít hned, mít souvislost s činem a být přiměřený věku. U batolete stačí krátké přerušení činnosti, u školáka klidně domluva předem.
Druhé pravidlo se týká hranic. Dospívající potřebuje vědět, co platí, ale musí mít pocit, že o některých věcech rozhoduje sám. Místo příkazu „ukliď si pokoj” funguje dohoda: „do pátku máš uklizeno, jinak v sobotu nejdeš ven”. Dohoda musí být konkrétní, měřitelná a musí platit i pro rodiče. Pokud ji porušíte vy, přestane fungovat i pro dítě. Typická chyba je měnit pravidla podle nálady – jednou se tolerance rozšíří, podruhé se za stejnou věc přijde trest. To vede k tomu, že dítě přestane brát domluvy vážně.
Kdy je císařský řez nutností a kdy volb
Běžnou chybou je slibovat odměnu za to, že dítě nebude plakat. Tím ho učíte, že pláč je něco, za co se platí, a že návštěva lékaře je trest. Místo toho řekněte, že společně zvládnete, co je potřeba. Pokud dítě pláče, nekárejte ho. Strach je přirozený a potlačování emocí situaci jen zhorší.
Praktický tip: před podáním žádosti si ověřte na místní správě sociálního zabezpečení, jaké přesně formuláře požadují. Některé pobočky vyžadují rodný list v originále, jiné stačí kopie. Ušetříte si cestu. Pokud si nejste jistí výpočtem, požádejte o předběžnou konzultaci. Vyhnete se tomu, že žádost bude vrácena k doplnění a vy přijdete o měsíc příjmu. Vše si nakonec zkontrolujte, než dokumenty odešlete.
Důležité je také chválit děti, když se dohodnou. Řekněte: „Vidím, že jste se domluvili, to je skvělé.” Děti potřebují slyšet, že spolupráce je ceněná. Vyhněte se srovnávání typu: „Ty jsi hodnější než brácha.” To vzbuzuje rivalitu. Místo toho popisujte konkrétní chování. Pamatujte, že hádky o hračky jsou normální a postupně slábnou, jak děti zrají. Vaším úkolem není je úplně odstranit, ale naučit děti, jak je zvládat.
Hádky o hračky patří k běžnému sourozeneckému životu. Děti se učí vyjednávat, prosazovat se a sdílet. Rodiče často cítí bezmoc, když se hádka zvrhne v křik a pláč. Prvním krokem je zachovat klid. Pokud dospělý zvýší hlas, situace se jen vyostří. Místo okamžitého rozsuzování je lepší zastavit se a popsat, co se děje: „Vidím, že oba chcete stejnou stavebnici.” Tím dáváte najevo, že situaci vnímáte, ale nehodláte se přidat na něčí stranu.
Někdy je nejlepší nechat děti, ať si to vyřeší samy. Pokud nejde o fyzické ubližování, můžete chvíli počkat a sledovat, zda najdou řešení. Často se dokážou dohodnout, když cítí, že do toho nezasahujete. Pokud se obrátí na vás, ptejte se: „Co navrhuješ ty? A co ty?” Tím je vedete k samostatnosti. Pokud se hádka opakuje stále dokola, zkuste si všímat vzorců. Možná jedno z dětí potřebuje více pozornosti, nebo je unavené. Někdy stačí upravit denní režim.
Typická chyba je řešit každou hádku zvlášť a bez jasného rámce. Rodiče pak působí nekonzistentně a děti se učí, že stačí dostatečně křičet a prosadí si svou. Další častou chybou je brát hračku oběma a říkat: „Když se neumíte dohodnout, nebude ji mít nikdo.” To sice okamžitě ukončí spor, ale děti se nic nenaučí. Lepší je podpořit je v hledání řešení. Můžete se zeptat: „Co byste mohli udělat, aby si mohli hrát oba?” Někdy stačí nabídnout alternativu – jinou hračku nebo jinou činnost.
Jak zavést pravidla, která dětem pomohou Děti potřebují vědět, co se od nich čeká. V klidné chvíli, ne uprostřed hádky, si společně řekněte základní pravidla. Například: kdo si hračku půjčí, může si ji nechat, dokud si s ní hraje, ale nesmí ji ničit. Kdo ji chce, může se zeptat a nabídnout výměnu. Pokud se nedohodnou, hračku dostane ten, kdo si o ni řekl dřív, nebo se použije časovač. Pravidla by měla být krátká, srozumitelná a vyvěšená na viditelném místě. Děti si je tak snáze zapamatují a vy se na ně můžete odvolat.
U menších dětí je dobré pracovat s konkrétními situacemi. Například když si dvouleté dítě bere hračku staršímu sourozenci, můžete říct: „Tomáš si teď hraje s autem. Můžeš si vzít toto.” A nabídnout jinou hračku. U starších dětí funguje domluva předem: „Půjčíš bratrovi svou hračku na deset minut, pak si ji vezmeš zpátky.” Pomáhá i vizuální podpora – přesýpací hodiny nebo jednoduchý časovač. Děti lépe přijmou, když vidí, že jejich čas se blíží.
If you have almost any inquiries relating to where along with the best way to use více detailů, you are able to e-mail us from our site.
