Jak na první dny a co dělat, když se nedaří První dny naplánujte na dobu, kdy budete mít alespoň dva dny klid a žádné návštěvy. Sundejte plenu a nechte dítě běhat jen ve spodním prádle nebo bez něj, abyste měli přehled o tom, kdy se to děje. Po každém jídle a po probuzení ho posaďte na nočník, ale maximálně na tři minuty. Když se mu podaří se vyčurat, pochvalte ho konkrétně, ne jen obecným „šikulko”. Pokud nic neudělá, nekomentujte to a pokračujte dál. Důležité je nevytvářet tlak – dítě, které cítí, že musí uspět, se začne zadržovat a problém se prohloubí.
Nesmírně důležitý je také čas a rytmus. Teenageři mají posunutý biorytmus – večer jsou nejaktivnější, ráno nevnímají. Pokud chcete probrat něco důležitého, nezačínejte u snídaně. Ideální je společná procházka, jízda autem nebo vaření večeře, kdy na sebe nemusíte upřeně hledět a tlak je menší. Využijte situaci, kdy vedle sebe něco děláte – teenager se uvolní a mluví víc.
Co ve skutečnosti puberťák potřebuje? Základní chybou je pouštět se do diskuze ve chvíli, kdy je teenager zahlcený emocemi. Když přijde ze školy s poznámkou nebo se pohádá s kamarádem, nepotřebuje radu ani přednášku. Potřebuje nejdřív ventilovat a pak se uklidnit. Nechte ho být, ale dejte mu najevo, že jste k dispozici. Místo otázky „Co se stalo?” zkuste neutrální větu: „Vidím, že to bylo náročné. Když budeš chtít, jsem tu.” Často se stane, že za hodinu přijde a sám začne vyprávět.
Praktickým nástrojem je časovač. Když se děti nemohou dohodnout, navrhněte: “Každý si s autíčkem hraje pět minut, a pak si to vyměníte.” Nastavte budík na telefonu nebo kuchyňské minutky a nechte děti, aby si hlídaly čas samy. Tím se učí trpělivosti a férovosti. Pozor na to, abyste časovač nepoužívali jako trest. Má být prostředkem dohody, ne nástrojem, který rozhoduje o tom, kdo je hodný a kdo zlobí.
Než vůbec koupíte nočník, sledujte signály, které dítě samo vysílá. Nejčastější ukazatel je schopnost zůstat suché alespoň dvě hodiny přes den, probudit se po poledním spánku se suchou plenou a dát najevo, že se mu plena nelíbí. Pokud dítě začne odbíhat do kouta, dřepovat si nebo se chytat rozkroku, právě prožívá potřebu a vy můžete tento okamžik využít. Nezačínejte ale dříve než kolem osmnáctého měsíce, kdy je svěrač fyziologicky připravený. Začít příliš brzy znamená boj, který nikomu nepřinese radost.
Jak zapojit pohyb i při psaní a čtení Při psaní využijte pauzy mezi větami k protažení prstů: roztáhněte dlaně a pomalu je zavírejte do pěstí, palec nechte venku. Poté zakloňte hlavu dozadu, podívejte se na strop a pět vteřin vydržte. Tím uvolníte přední stranu krku, která se při pohledu do monitoru zkracuje. U čtení dlouhých dokumentů si nastavte budík na každých dvacet minut – signál vám připomene změnit polohu, ne jen mrknout.
Nakonec pamatujte, že stesk je dovednost, kterou se dítě učí zvládat. Každý tábor, který přečká, posiluje jeho sebevědomí a odolnost. Po návratu se ho neptejte jen na to, jestli mu bylo smutno, ale co mu pomohlo, aby se cítilo lépe. Tím mu dáte nástroj pro příště — a příští tábor už bude zvládat s větším klidem.
Typickou chybou je, že rodiče házejí všechny hračky do jednoho koše a očekávají, že se děti o všechno podělí. Velké děti těžko snášejí, když jim mladší sourozenec zničí stavbu z kostek, a malé děti zase nechápou, proč se nesmí dotknout staršího bratrova autíčka z kolekce. Řešení je jednoduché: rozdělte hračky na společné a osobní. Každé dítě má krabici nebo poličku se svými věcmi, o které nemusí nikomu vysvětlovat. Společné hračky pak podléhají pravidlům a děti se na ně mohou domlouvat.
Stesk po domově je přirozenou součástí dětských táborů. I dítě, které se těšilo na kamarády a program, může večer propadnout pocitu osamění. Nejde o selhání rodičů ani o špatný výběr tábora. První tři dny bývají nejnáročnější, protože dítě ještě nemá vytvořené vazby k novému prostředí a rituály, které by mu připomněly, že tábor je bezpečné místo.
Pokud se hádka přesto rozhoří, zkuste ji vyřešit bez vynášení rozsudků. Místo otázky “Kdo to začal?” se zeptejte: “Co bys potřeboval, aby ses cítil dobře?” nebo “Co by ti pomohlo?” Děti často samy navrhnou řešení, které by vás nenapadlo. Když se jim podaří dohodnout, pochvalte je: “Vidím, že jste to zvládli mluvit spolu a najít řešení. To je skvělé.” Takové ocenění posiluje žádoucí chování. Nezapomeňte, že hádky o hračky jsou přirozené a že vaším cílem není dokonalý klid, ale to, aby se děti naučily konflikt zvládnout.
If you liked this report and you would like to get more data concerning více rad kindly go to our own web site.
