Nejmenší kola mají průměr kol dvanáct palců. Jsou určená pro děti zhruba od dvou do čtyř let, které už zvládnou sedět vzpřímeně a udrží řídítka. Následuje čtrnáctipalcová velikost pro děti od tří do pěti let, která vydrží obvykle jednu sezónu. Šestnáctipalcová kola zvládnou děti od čtyř do šesti let, osmnáctipalcová od pěti do sedmi. Dvacítku využijí děti přibližně od šesti do devíti let a čtyřiadvacítku od osmi do dvanácti. U starších dětí, které už zvládají delší trasy, se přechází na kola s průměrem kol dvacet šest nebo dvacet sedm a půl palce.
Další častá chyba je trestat oba stejně. Když dáte oběma děti do kouta, nespravedlivě potrestaný si zapamatuje, že se to nevyplácí, a ten druhý se naučí, že se dá schovat za bratra. Vždy pojmenujte, kdo co udělal. „Ty jsi ho uhodil, půjdeš si sednout na židli. Ty jsi mu vzal auto, vrátíš mu ho.” Trest musí být krátký a okamžitý, ne odkládat hru na celé odpoledne.
Před odjezdem na tábor pomáhá, když dítěti dáte malý předmět, který mu připomene domov – fotografii, plyšáka, náramek. Nemusí to být nic velkého ani drahého. Důležité je, že ho může mít u sebe. Také se vyplatí domluvit se s dítětem, co bude dělat, když se mu začne stýskat: komu to řekne, kam se půjde projít, co si napíše do deníku. Konkrétní plán mu dává pocit kontroly. Stesk po rodičích většinou během týdne až dvou ustoupí, pokud dítě cítí podporu a má kolem sebe lidi, kteří ho znají a věnují mu pozornost.
Co říct a co raději ne V telefonátu nebo v dopise používejte krátké a jasné věty. Řekněte, že ho máte rádi, že na něj myslíte a že věříte, že to zvládne. Neříkejte „kdyby ti tam bylo tak strašně, tak si tě vezmeme”. Tím dáváte najevo, že odchod je řešení. Naopak vhodné je dodat, že stesk po domově obvykle po několika dnech slábne, když se dítě zapojí do programu. Pokud dítě brečí, nechte ho brečet, ale neprodlužujte hovor donekonečna. Dohodněte se na krátkém čase a potom zavěste. Opakované volání několikrát denně stesk prohlubuje, ne zmírňuje.
Když se lepidlo vymkne kontro
Základem je zachovat klid. Dítě často vycítí paniku v hlase rodiče a teprve tehdy se situace zhorší. Místo otázek typu „Chceš domů?” se ptejte konkrétně: co dnes dělali, s kým si povídal, co mu chutnalo. Veďte ho k tomu, aby popsalo zážitek, ne jen pocit. Pocit stesku tím nezpochybňujete, jen mu dáváte jiný rozměr. Zároveň se vyhněte slibům, které nemůžete splnit, například že přijedete hned zítra, když to tak není.
V kuchyni začněte jednoduchými činnostmi. Dítě od tří let může míchat těsto, od pěti krájet měkkou zeleninu tupým nožem, od sedmi si připravit svačinu. Vždy mu stůjte po boku, ale nechte ho dokončit celý krok. Když něco pokazí, nekomentujte to větou „já jsem ti to říkal”. Zeptejte se, co by příště udělalo jinak. Tím se učí řešit problém, ne se bát chyby.
Stesk po rodičích patří k nejčastějším důvodům, proč dítě na táboře pláče nebo chce domů. Není to známka slabosti ani selhání výchovy. Je to přirozená reakce na změnu prostředí, režimu a nepřítomnost blízkých lidí. Důležité je, jak na projevy stesku zareagujete vy jako rodič i vedoucí na táboře. První telefonát nebo zpráva, ve které dítě říká, že se mu stýská, neznamená automaticky, že máte přijet. Znamená to, že potřebuje podporu a ujištění.
Typickou chybou rodičů je okamžitý odvoz domů po prvním pláči. Dítě se tím naučí, že stačí zatlačit a vrátí se. Další chybou je naopak ignorování opakovaných signálů a tvrzení, že „to vydrží”. Vyvážený přístup znamená naslouchat, podpořit a nechat dítěti čas, ale zároveň mít jasná pravidla pro kontakt. Dopředu si stanovte, kolikrát denně nebo týdně si budete volat. Pokud možno, volejte v pevně daný čas, ne nahodile. Předvídatelnost snižuje úzkost.
Spolupracujte s vedoucími. Ti vidí dítě v průběhu dne a poznají, zda je smutné jen chvíli, nebo zda se stesk prolíná celým dnem. Požádejte je, aby dítěti nabídli konkrétní úkol nebo drobnou odpovědnost – pomoc s přípravou svačiny, hlídání materiálu, vedení skupinky při hře. Zapojení do dění přirozeně odvádí pozornost a posiluje pocit, že na táboře někam patří. Pokud se ale dítěti nedaří spát, nejí nebo se straní kolektivu i po několika dnech, je namístě situaci řešit s vedením tábora vážněji.
Nakonec počítejte s tím, že samostatnost se liší den ode dne. Někdy dítě zvládne vše samo, jindy potřebuje pomoc. To není neúspěch. Důležité je držet směr: méně příkazů, více nácviku, jasná pravidla a prostor pro chybu. Když dítěti věříte, že to zvládne, naučí se to. Když mu nedáte šanci, bude čekat, až to uděláte za něj.
If you have any concerns about wherever and how to use discuss, you can get hold of us at our page.
